Kdybych měl ze svého archívu vybrat jednu jednu fotku, která má v sobě nejvíc emocí a vypráví celý příběh, vybral bych si dvě. Dvě fotky, jedno místo, téměř stejný okamžik a tolik různých emocí. A když se znovu a znovu zadívám do tváří těch malých človíčků, musím se usmát. Jako bych mohl nahlédnout do dvou různých světů a nemohu si přitom nevzpomenout na knihu: "Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.". 

Ne, neposlouchám cizí hovory a nikoho nešmíruji. Vlastně jenom někdy. Vážně jenom občas. A neumím s tím přestat. A už v tom zase lítám. Možná bych měl raději víc číst. Už Oskar Wilde přece říkal:

"Ten, kdo čte, žije s každou další knihou život navíc. Kdo nečte, má jen ten svůj. "

Jenže při čtení knihy prožívám život ve světě jiného snílka. Takže nečtu. Tedy ne víc než knihu za týden. Ale to bych nikdy nepřiznal, protože to chlapáci prostě nedělají. A když už, tak čtu nějaké opravdu chlapské hrdinské příběhy. Většinou. Hned v přední řadě mé knihovny je například ta o Alexandrovi Velikém. Abych jí měl na očích, kdybych ji někdy chtěl dočíst. Třeba takový "Deník Bridget Jonesové" je úplně v poslední řadě. Není ani vidět. Dvakrát jí přece číst nemusím. 

Lov musí být zábava

Ten malý kluk ještě z fotky ani nedorostl do svých prvních kšand a už je to větší chlap než já. Vyrazil na svoji misi. Vyplašit holuba. Soustředí se. Našlapuje zlehoučka. Přikrčí se jako tygr na lovu a pomalu se přibližuje.  Celý svět se smrštil jen na jeho tiché kroky, holuba a úspěch mise. Všechno ztichlo a země se přestala otáčet kolem své osy. Ještě jeden krok. Zastavil se. Napětí by dalo krájet. Ještě chvilku. Teď! V nohou mu vybuchne granát a země se prohne pod tíhou jeho odrazu. 

Divoké plácání holubích křídel potvrdilo úspěch mise. 

Jééé, to byla zábava! Podívá se na ségru. Ta teda kouká, jak jsem ho vyplašil! To by ona určitě nedokázala.

Holčička se skutečně dívá a nevěří svým očím. Sleduje bráškovo počínání od samého začátku. Sleduje, jak se přikrčuje v kolenou a snad si i myslí, že je snad Rambo. Všude kolem pokřikují děti, maminky umravňují svoje děti a bráška si snad myslí, že je někde v džungli. Sám. A má v plánu chytit tygra. Alespoň tak se tedy tváří. "Panebože!" on ho vážně vyplaší. Kam teď holoubek poletí, vždyť tady má kamarády. To snad není možné, on je na sebe snad ještě pyšný?!!!! Rozpačitě se podívá na maminku.

Maminka zrovna dopila kávu z kelímku. Sbalila všechny věci do tašky, rozloučila se s kamarádkou a zavolala na děti: "Tak jdeme, za chvíli musíme být doma!" Měla radost, že si obě děti hrají a mohla si tak popovídat s Janou. Tak dlouho se neviděli. Už minimálně dva dny si jenom textují. Byl to přece jenom fajn den.

Jo jo, je to tak. Každý máme svoji bublinu a každý si žijeme ten svůj život. Dění kolem nás vnímáme ze svého úhlu pohledu a ten nebývá stejný, jako našeho souseda, kamaráda, a už vůbec ne přítelkyně. Tam je ten rozdíl asi vždycky největší. A nejde jen o barvy nebo prostorovou orientaci, ale o vnímání stejného okamžiku ve stejný čas prožitý společně. Tedy někdy si ta moje dokonce myslí, že jsme některé okamžiky, kdy jsme byli spolu, vůbec neprožívali společně. A víte co, vlastně má pravdu, já se prostě díval svýma očima a vnímáním světa.  Ale na tom není nic divného, vlastně je to v pořádku, jen to pak holt někdy bývá úsměvné - no úsměvné, to je ta lepší varianta :-)

Tak šup, zpátky do své bubliny, i když já prostě neumím slíbit, že se příště nepokusím nahlédnout třeba do té vaší. Tak se mějte a někdy třeba na viděnou. PJ