Tak jsem se těšil na zasněženou vánoční Prahu, když už razím do města a ještě k tomu v prosinci. No jo, ale sníh je prý jako chlap. Nikdy nevíš, kdy přijde (kolik cm to bude a jak dlouho vydrží). A tak jsem se loudal uličkami Starého města sice bez kožichu a buff, ale s medovinou v ruce. Mimochodem, tu...
WCS v Berouně je přesně to místo pro focení, kam se vyplatí jet i přes půl republiky. A člověk tady naseká spousty krásných a úžasných fotek. Po první návštěvě už ale vím, co bych udělal jinak.
Nedávno jsem při procházce Prahou narazil na prazvláštní mimozemský úkaz. Vlastně jsem si to pomyslel, protože jsem tu věc a její účel vůbec nedokázal identifikovat ani zařadit. Nebo nakonec vlastně jo, ale pokaždé nějak jinak a asi taky vždycky špatně.
Když jsem pořizoval tuhle fotku, nevšiml jsem se malého detailu. Vlastně jsem prozřel až když jsem fotku upravoval.
Nabízených pracovních pozicí pro fotografy je jako šafránu. Tedy alespoň těch oficiálních a zveřejňovaných. A protože fotografem se cítí být každý, kdo si kdy koupil zrcadlovku, je o tyto místa nesmírný zájem. Abyste vůbec dostali šanci prokousat se do užšího výběru kandidátů, kteří budou pozvání na pohovor, budete si muset dát záležet.
Byl to okamžik, který voněl minulostí. Postarší pán sedí na lavičce před budovou hlavního nádraží. Podzimní paprsky sluníčka ho z posledních sil šimrají na krku a holubi si vyšlapují jako nadmutí páprdové kolem jeho nohou. Občas usrkuje horkou kávu z kelímku a čte si Lidovky.
Místo národní hrdosti i mezinárodní ostudy. Místo, na které bychom měli být právem hrdí a přitom se mu raději běžně vyhýbáme. Místo, kde jsme se scházeli na první rande a stačilo říct: "Sejdeme se pod ocasem."
Kdybych měl ze svého archívu vybrat jednu jednu fotku, která má v sobě nejvíc emocí a vypráví celý příběh, vybral bych si dvě. Dvě fotky, jedno místo, téměř stejný okamžik a tolik různých emocí. A když se znovu a znovu zadívám do tváří těch malých človíčků, musím se usmát. Jako bych mohl nahlédnout do dvou různých světů a nemohu...
